Menu
Spokojeni?
Naty nekecala a v pondělí přišla do na ranní přednášku z fyziky s obří igelitkou. Igelitka sama o sobě v Moskvě osmdesátých let byla docela vzácností a na téhle stálo Mašpriborintorg a byl na ní mizeným soutiskem natištěný jakýsi složitý měřičí přístroj, nejspíš spektrální analyzátor. Naprosto samozřejmě si sedla ke mně, líbla mne na nos a igelitku mi strčila do ruky.
„To je pro mne?“ povídám.
„Jain. Nelez dovnitř, zvědavče, to je na večer!“
Na večer, tak na večer, ale stejně jsem byl zvědavý, co to tahám. A škola mi teda moc neutíkala. Poslední para byl seminář s historie KPSS ve staré posluchárně v budově B, kde katedra vědeckého komunismu sídlila a kde byly prastaré uzavřené lavice typu škamna z masivního dřeva. Aby nám to líp utíkalo, jezdila mi soudružka studentka dlouhým nehtem po rozkroku džínsů, takže jsem institut opouštěl s prakticky proslintaným zipem. Na kolej jsme dorazili oba notně nadržení.
„Máš hlad? Mohl bych narychlo udělat vajíčka na špeku.“
„Mám, ale ještě víc chci šoustat. Běž se umejt.“ Tohle byl něco nového. Něco chystala. Nu což, vzal jsem šlang, vysvlíknul jsem se z těch proslintaných džín a trenýrek a když jsem si ze skříně bral ručník, chytla mne za péro.
„To je pro mne? Tohle všechno?“
„Vidíš tu někoho jiného?“
„Tolik ocasu… Kam já ho jen dám?“
„Pusť, potřebuju umejt. Sama jsi mě poslala.“
„Tak já bych ho třeba oblízala, dočista dočisťounka. Ale ne, běž se umejt!“
Umejt, tak umejt. Když jsem se vrátil, stála tam školačka s blond vlasy, staženými mašlemi do culíčků, v bílých podkolenkách pod hnědými šatečkami délky poměrně necudné, lemovanými bílou krajkou, s kraječkovou zástěrkou. Pedofilův sen.
„Dobrý den, soudruhu“ špitla a způsobně sklopila oči. „Neubližujte mi, prosím.“
Ten ručník mi spadl sám od sebe.
„Prosím, jen to ne, soudruhu. Jsem ještě panna!“
Scénář jsem nachystaný neměl, role play nejsou úplně můj šálek čaje, ale co už. Skrečovat se to dá vždycky.
„To se ještě uvidí. Pojď sem!“
Popošla o dva krůčky.
„Vykasej si šaty, Do pasu.“
Vyděšeně zvedla oči a pak popotáhla za lem šatiček. Tak o pět centimetrů.
„Až do pasu jsem řekl.“
Pomaličku si kasala šatky nahoru až po nohavičky kalhotek.
„No tak? Bude to?“
„Já se moc stydím. Prosím, soudruhu, nedělejte to.“
Přidržela si lem šatů v pase a druhou rukou si přikryla klín.
„Nedívejte se na mě, soudruhu, stydím se.“
„Stydět ses měla dřív!“
„Já nic špatného neprovedla, soudruhu. Nedívejte se na mě tak, soudruhu!“
„Ty šaty si rozepni. Až do pasu!“
„Prosím, ne, soudruhu. Hrozně moc se stydím.“
„Rozepnout jsem řekl. Ven z rukávů! Spusť ten vršek k pasu.“
Druhou rukou si přes podprsenku přikryla prsa.
„Ruce do týla! Otáčej se, pomalu!“
Neohrabaně se otočila.
„Tak je to správně. Sundej si ty šaty. A podprsenku.“
„Soudruhu! Prosím, prosím! Nenuťte mě to dělat. Nahou mě viděla jen maminka a soudružka doktorka! A soudružka doktorka je už stará, je možné, soudruhu, že dokonce ještě pamatuje živého soudruha Lenina! A prohlíží mě takovou kovovou věcí, co vypadá jako obrácené kleště. Dává mi ji tam dolů, rozevírá ji a svítí si do mě takovou lampičkou. Bolí to, když to rozevírá, soudruhu, a já se vždycky moc stydím. A pak mě všechno tam dole bolí. A ještě mi tam strká takový kartáček s ostrými štětinkami!“
„Říkal jsem svlíct!“
Přetáhla si ty příšerné hnědé šatičky přes hlavu, otočila se zády a docela věrohodně zahrála, jak se neohrabaně pokouší rozepnout podprsenku. Dost příšernou podprsenku z jakéhosi pololesklého saténu, tkaného pravděpodobně z viskózového staplu, obludně pudrově narůžovělé barvy. Košíčky poněkud připomínaly hlavici torpéda.“
„Co ta kurví podprsenka? Co to má znamenat? Jak se opovažuješ takhle předstoupit?!“
„Tu mi koupila maminka, soudruhu. K Jolce. V sovětském obchodě!“
„A ještě je drzá! Kalhotky dolů!“
„Ne, soudruhu, to opravdu nemůžu. Sovětská žákyně se svléká jen doma a u soudružky doktorky. A před soudruhem manželem, až se vdá. Maminka říkala, že mi soudruh manžel tam dolů dá tu věc, co máte před sebou, něco z ní do mě nastříká a pak budeme mít děťátko. Soudruhu, nedávejte do mě tu věc, je hrozně veliká, bojím se, že mě to bude bolet.“
„Neber si posvátné slovo soudruh do pusy, kurvo! Imperialista je ti soudruhem! Dolů s těmi kalhotkami!“
Stahovala si je jednou rukou a druhou se současně snažila přikrývat si prsa a rozkrok. Upustila je u kolen a vykročila z nich.“
„Nedívejte se, prosím, soudruhu. Jsem úplně nahá.“
„Ruce do týla. Rozkroč se. Víc.“
„NE, to ne!“
„Mlčet. BUDE TO?“
Předvedla docela tělocvikářský stoj rozkročný. Kožíšek měla úplně proslintaný a chlípně se leskla.
„Lehni si na stůl. Na záda, nohy sehnout v kolenou, stehna roztáhnout.“
„To nemůžu udělat, soudruhu. Maminka mi říkala, že tam dole to kromě soudružky doktorky nemám nikomu ukazovat. A mám tam nějak mokro, to se mi ještě nikdy nestalo!“
Pomaličku ustupovala dozadu ke stolu, až se o něj opřela zadkem, rukama se vysadil na samý krajíček a zase si přikryla prsa lokty.
„Lehnout na záda. Roztáhnout nohy! Tak. A teď se tam dole oběma rukama roztáhneš!“
„To ne, soudruhu! Maminka mi říkala, že tam dole se vůbec nemám rukama dotýkat!“
„A jak se tam meješ, špindíro?“
„Žínkou, soudruhu. Mám na to speciální sovětskou žínku, na mytí jen tam dole. Visí mi v koupelně na hřebíčku, který na to tatínek speciálně zatloukl. Je z mořské houby! Tatínek říkal, že takové houby sovětští potápěči tahají z vody v Černém moři a předávají sovětskému průmyslu ke zpracování.“
„Utři se, necudo! Tímhle pijákem! Co má znamenat ten výtok? Máš snad pohlavně přenosnou chorobu? Stýkáš se s cizinci? Nakazili tě? Mluv! Co na to tvoje soudružka doktorka? Kdy tě viděla naposledy?“
„Neznám žádné cizince, soudruhu! A k soudružce doktorce chodím pravidelně, na jaře před Svátkem Práce a na podzim, před výročím Velké Říjnové Socialistické Revoluce, abych měla jistotu, že svátky oslavím zdravá!“
„Říkal jsem roztáhnout to tam! Ne, zastrč tam prsty z každé strany a roztáhni!“
„To bolí, soudruhu. To moc bolí. Víc, než u soudružky doktorky!“
„Pořádně. Ještě víc!“
„Víc to nejde, soudruhu.“
„Má ti to tam snad roztáhnout sám?“
„Ne, jen to ne, soudruhu! Tak, víc už to nedokážu.“
„AHA! A kdo tu tvrdil, že je ještě panna? Ty jsi mne zkoušela obelhat?!“
„Neumím si to vysvětlit, soudruhu. Možná to udělala soudružka doktorka takovou tou kovovou věcí, co se mi s ní dívá dovnitř.“
„Nelži. Co si tam strkáš?“
„Nic, soudruhu. Teda… jen takovou sošku. Sošku soudruha Gagarina. Ale je ve skafandru. A s přilbou!“
„Antisovětčina! Takové zneuctění světlé památky soudruha Gagarina! Soudruha Lenina si tam nestrkáš? Nebo snad dokonce soudruha Brežněva???“
„Odkud to víte, soudruhu? Sošku soudruha Brežněva doma nemáme, ale soudruh Lenin má své čestné místo v každé sovětské domácnosti! A má tak akorát rozměry a nataženou ruku, tou se hladím tadyhle na tom knoflíčku a pociťuju u toho opravdové revoluční vzrušení!“
To už jsem nedal. Ta holka byla rozená herečka a v kombinaci s její verbální pohotovostí jsem to v ruštině nestíhal. A dost mi to komplikoval i trčící ocas, protože si k roztažené číče a stydlivému výrazu na čenichu ještě stíhala masírovat poštěváček. Chystal jsem se sice, že bych si měl nachystat pravítko a skočit do domácích potřeb pro nějaké kolíčky na prádlo a případně i pár dalších potřeb, které by mi padly do oka a šly použít, jako hračka, ale předběhla mě. Zvednul jsem ten ručník a hodil ho po ní.
„Dobrá, tohle kolo je tvoje. To bylo dost dobrý.“
„Už jsem to taky chtěla skrečovat. Koukni, jak teču. Tohle zopakujeme. A budeš mi u toho pak ubližovat, slib mi to!“
„Jo, to ještě taky musíme udělat, dohodnout si stopku.“
„Co je to stopka?
„Slovo, které se při sadomasochismu říká, když je potřeba to ukončit.“
„To je chytrý. Jaké je to slovo?“
„No, mělo by být neobvyklé, aby ho člověk nepoužil omylem nebo v návalu chtíče.“
„Aha, takže to může být jakékoliv slovo.“
„Jo, ale oba se na něm musí shodnout. Zapamatuješ si tempus profanum?“
„Asi jo. Co to je?“
„Antonymum k tempus sacrum. Přeneseně doba hraní a doba obyčejná. Přepínač kontextu.“
„Sadomasochisti musí být moc chytrý lidi. Víš, že jsem se tě teď docela i bála? Působil jsi tak… přísně.“
„Pojďme do postele. Opatřil jsem si podložku pod drátěnku.“
„Jé, to už si nebudeme muset podkládat polštáře, abych tě cítila na čípku. Líbí se mi, když tě cítím na čípku, víš to? Jé, ty jsi krásně ztopořenej. Vraž mi ho tam tady, přímo na stole.“