DEV...ELeferno

Jedenatřicátého srpna byl před 43 léty pátek a mně bylo jasné, že v sobotu půjde do tuhého. Zásoby jsem měl docela vymetené, takže jsem se rozhodnul skočit si na škole do automatu, kolem kterého jsem zatím jen chodil na katedru. Ten automat byl (a je dodneška) v prvním patře proti schodišti a místo přímé obsluhy tam stěny lemovaly automaty na buterbrody (nazvat to chlebíčkem se mi péro vzpírá), pirožnyje (nazvat to zákuskem se mi péro vzpírá) a tekutiny (nazvat to nápojem se mi péro vzpírá).

Technicky to vypadalo trochu podobně, jako v automatu Korunka dole na Můstku proti šikmo Koruně. Svislé výdejníky, v každém lochu jeden výrobek, po vhození mince sjede zásobník o jednu pozici a zboží nastaví proti výdejnímu okénku, které naopak zajede do strany. Pokud je řeč o buterbrodech (plátek bílé veky s řezem měkkého salámu nebo tvrdého sýra za 10 kopějek, veka s tvrdým salámem za 15, veka se stopami másla a podřadného kaviáru za 25, veka s oschlou tybou neurčitého původu stála taky 25), byl v každém automatu vždy stejný druh, u pirožných to bylo různě míchané a protože automat uměl vydávat jen sekvenčně, občas vás někdo pustil ve frontě před sebe, že čeká až na ten další kousek. Dva automaty vydávaly šíleně mastné sovětské brambůrky za patnáct, bílé kafe bylo za 25, sodovka se sirupem za tři, bez sirupu za kopějku. Na rychlé zakousnutí cajk, ale byly tam furt šílené fronty. Pak jsem objevil ještě jeden podobný dole, v mínus prvním patře, kde byly automaty ještě z padesátých let a kde bylo o moc lepší kafe, tam chodili hlavně kantoři, ovšem důvod menších front je mi dodnes záhadou. Naházel jsem tam postupně padíka, rozměněného na desetikopějky, sežral jsem čtyři ty chlebíky, zapil to kafem za čtvrťák a vydal jsem se na procházku hlavní budovou. Dole v přízemí jsem objevil stánek s novinami, kde měli dokonce i včerejší Rudé právo a Mladou frontu a k těm jsem se naučil kupovat si Izvěstija, ty byly vždy dnešní. Později jsem se skamarádil s paní prodavačkou Ljudmilou Andrejevnou a ta mi pod pult dávala sobotní české noviny a taky Ogoňok a Těchniku moloděži. Byl bych býval chtěl i Radio a taky Za ruljom, ale to byl deficit všech deficitů a já si ho nakonec opatřil tak, že jsem ho objednal na Festivalový klub, kde jsem dělal technického správce.

Proti kiosku s novinami byl podobně prosklený obchod s knihami, nicméně hlavní sortiment tvořily interní publikace školy, učebnice, metodiky, tabulky, pomůcky. Tam bylo dost narváno a protože jsem nevěděl, co přesně budu potřebovat, nechal jsem to na jindy. Budova už byla znatelně zalidněnější, ten den převládaly spíš skupinky studentů vyšších ročníků. Já se rozhodl oběhnout si všechny učebny, které v rozvrhu mám a zabil jsem tím slušnou část dne. Při té příležitosti jsem narazil na spoustu míst (zejména v komplexu na druhé straně ulice), kde byly dveře nad jakoukoliv pochybnost režimní a u některých stála i ozbrojená vachta. O tom ale bude řeč později. Já si cestou domů koupil brambory a cibuli a pozval jsem kluky odnaproti na gáblík. Naprosto nezištně, protože jsem na rozdíl od nich neměl špek.

Prvního září sice byla sobota, ale ve školách SSSR se na volné soboty nehrálo. Meika v tomhle ohledu ale měla věc, která je kompenzovala, jmenovalo se to den samostatého studia (DSZ), kdy se pro daný půlročník jeden den v týdnu prezenční výuka nekonala a kompenzoval se tím nedostatek učeben. Zajímavé, že nikdy za těch šest let, co jsem tam studoval, nebyl DSZ stanoven na sobotu, ale co už. Umyl jsem se, okonturoval srst na bradě a lících a pod nosem a vyrazil jsem do školy. V khaki bundokošili z Kotců a žebradlem. Ve společnosti sovětských studentů nižších ročníků, navlečených do příšerných tesilových obleků smutných barev jsem působil mírně extravagantně a jak jsem zjistil později, mnoho z nich si mne zařadilo mezi hrdiny latinskoamerického odboje proti nenáviděnému americkému imperialismu, světovému sionismu a německofašistickému revanšismu.

Pln rozechvělého očekávání, vlezl jsem do posluchárny Г-201 a našel jsem si místo v druhé řadě vlevo od katedry. Okna byla zprava a den sliboval hic, takže jsem správně odhadl, že až se sluníčko zvedne, nebude na osluněné půlce posluchárny k vydržení. Posluchárny s jedničkou, patnáctkou a třicítkou na konci jsou na meice obrovské, určené po přednášky celému půlročníku, což je cca 300 lidí. V našem případě v prváku 340, ale počet letěl dolů hned po prvním zkouškovém. Byly tři čtvrtě na deset a aula se docela svižně zaplňovala - a jako všude na světě, odzadu.

V deset na chodbě zazvonil zvonek o výkonu signalizace jaderného napadení a hned poté předstoupil doktor Věnnikov s Frolovou. Ta po uvítání upozornila na povinnost docházky na přednášky a cvíčka a na závěr upozornila, že všichni mají to ohromné štěstí, že na jejich ročníku studují i zahraniční studenti a že nám mají všestranně pomáhat a vycházet vstříc. Tak jsem zjistil, že ve 14. kruhu (to jsou automatikáři) mám dvě Němky a jak z pohádky, jednu krásnou a blbou, druhou ošklivou a chytrou. Evelína a Hana. Ale to jsem zjistil později, i když Eve se přehlídnout nedala, z fleku by mohla hrát v německém péčku o chovných stanicích mladých Árijců.

Věnnikovova přednáška z Úvodu do oboru byla dost fajn. Začínal pomalu a opatrně, zeširoka, popisoval kontext a mezioborové návaznosti, nastínil nám studijní program až k diplomu, vysvětlil, proč do něj máme zařazené i věci tak od kybernetiky soustav vzdálené, jako je technologie materiálů nebo pružnost a pevnost. Seznámil nás s pomvědími možnostmi a lišácky podotknul, že s výběrem pomvěd by studenti neměli váhat, protože v lavicích vidí nejméně jednoho studenta, který už práci má. Dvojhodina utekla docela svižně a já nabyl zcela mylného dojmu, že to zas tak strašné nebude.

No, další para (to je ruské označení dvojhodiny) byla matematická analýza I ve stejné posluchárně a nastoupil docent Safonov. Kurva, to byl fofr. Sice vykládal látku čtvrťáku českého gymplu, kterou jsem uměl slušně, ale padala spousta termínů v ruštině, které jsem musel odhadovat z kontextu a bylo potřeba dělat si poznámky. Udělal jsem pro sebe rozhodnutí, že poznámky si píšu česky, samozřejmě s tím, že nové termíny si přidám i v ruštině. Dodneška jsem si za ten nápad vděčný a vzpomenu si na něj pokaždé, když je potřeba tlumočit z/do ruštiny, funguje mi to úplně automaticky a v devadesátých létech jsem chvíli zvažoval, že si na to udělám papíry a kulaté razítko. No, tu paru jsem přežil, ale úplně vyšťavený a vyděšený, protože mi došlo, že látka, kterou znám z gymplu, skončí tak za dva týdny a nastoupí opravdový matan (analýza je v ruštine mužského rodu, математический анализ). Odpotácel jsem se do stolovky na jakousi parodii na boršč a v tuku uvařené mleté zbytky s namodralou brkaší.

Odpoledne byl první parou seminář z technického kreslení. Ta dáma, která ho vedla, se mi moc do paměti nenahrála, byla Věra Aleksandrovna a takového toho neurčitého věku mezi třiceti a třemi sty. Vytřeštil jsem oči, když jsem zjistil, že technická dokumentace se v SSSR kreslí (teda spíš ryje) měkkou tužkou a na milimetrák. Tuš a pauzák jsou deficit a finál na bílý watteman je vyhrazen průmyslu. No, něco jsem znal z deskriptivy, něco šlo odvodit, ale ten předmět mne nebavil a byl jsem rád, když jsem se ho po prváku zbavil. Poslední parou byly technické prostředky výpočetní techniky, zhruba řečeno hardware, ovšem pojatý fakt globálně. To mne fakt bavilo, docent Jevstignějev uměl vykládat a navíc mluvil fakt krásnou a srozumitelnou leningradskou ruštinou. Spoustu hochrus obratů a frází, které umím a umím používat k místu, mám od něj.

Den skončil v šest navečer. Odvlekl jsem se na kolej, praštil jsem sebou na postel a tak dvacet minut jsem tupě zíral do stropu. Na něm byl nějaký nápis měkkou tužkou, toho jsem si předtím nevšimnul. Stoupnul jsem si, abych na to líp viděl.

Stálo tam "Ну что, уже заебался?"