DEV...ELeferno

Když už jsme se rozhodli tohle vytáhnout na světlo, tak mám k tomu co říct i já.Nejsem si jistá jestli si tím kluci nezavaří, ale věřím že k tomu mají dobrý důvod.

Jak pozorní čtenáři vědí, začla jsem si s Milkovem psát kolem patnáctého roku mého života. Říkám Milkov už jen proto, že jsem používala adresu milkov@eleferno. Sám se mi později svěřil, že to byl hlavně jeho projekt. V té době jsem viděla jen různé jeho fotky a ani mě nenapadlo přemýšlet nad nějakou jeho dvojjediností. Jednou mi napsal, že mu přátelé říkají Torm, ale nepřikládala jsem tomu žádnou váhu. Brala jsem že má prostě jen víc přezdívek, jako jiní úchylové.

Když jsme se potom začli vídat, narazila jsem na pár věcí, které mě překvapily. Vyprávěl o tom, co kdy dělal, a mě přišlo, že tolik věcí snad nemůže jeden ani stíhat. Taky bylo zvláštní, že někdy byl ostříhaný víc a pak mu vlasy rychle dorůstaly. V neposlední řadě jsem si všimla, že jeho chování ke mně se měnilo. Někdy si spíš chtěl povídat, brával mě na letadla a dlouhé výlety a jindy mu mnohem víc záleželo na pobytu v mučíně nebo alespoň chtěl, abych jezdívala v autě nahá. Všechno tohle jsem ale přehlížela a brala jako součást jeho lehce výstřední osobnosti.

Zlom přišel vlastně náhodou. Jednou jsem byla s Tormem na cestě do nejmenované mučírny na Smíchově, když mi Ten co kácí stromy - můj muž poslal sms s otázkou kde jsem a kdy hodlám dorazit domů. Odpověděla jsem že jsem s Tormem a že asi dorazím později. Na to mi přišla odpověď ať si nevymýšlím, že on sedí s Tormem v hospodě. Zírala jsem na to jak husa do flašky a nechápala jsem proč si tak vymýšlí. Zaražená jsem vymýšlela jak zareagovat. Torm si všiml že se nějak netvářím a ptal se co se děje. Dala jsem mu ty smsky přečíst a čekala jsem že se tomu zasměje. On se ale zatvářil vážně a prohlásil "Ok, musíme si promluvit".

Následovalo dlouhé vyprávění, ve kterém mi osvětlil celou tuto situaci. Nechtěla jsem tomu věřit, ale Torm se tvářil vážně a mně pomalu docházely všechny souvislosti. Vzpomínala jsem i na další věci, jako lehce odlišný způsob řízení auta nebo historky ze studií a práce při ní. Cítila jsem se zmatená a lehce podvedená. Pravdou ovšem bylo, že daná věc na mě nikdy neměla žádný negativní vliv, naopak jsem vlastně těžila z přízně obou. Zlobit se tedy vlastně nebylo proč.

Co jsem si ale vymínila byla možnost vidět je pohromadě. Byl to velmi zvláštní zážitek. Vidět je dohromady bylo jak zhmotnění slečny Rovnovodovážné. Nikdy jsem neviděla dva tak sehrané lidi. Povídali jsme si dlouho a dlouho a já se smála sama sobě, že jsem si toho tak dlouho nevšimla. Proběhla i dohra v mučírně a řeknu vám, čtyři sehrané ruce mají hodně co do sebe :)

Tak, to je asi konec mého vyprávění. Doufám že to pomůže ostatním se zorientovat a zvyknout si na to jak to vlastně je.