Menu
Spokojeni?
Článek Sadomasochismus - co to je? považuji za výborný, těší mě, že si autor dal práci s vyhledáním referencí v literatuře a držel se faktů namísto obvyklého emocionálního zmítání. A protože dobré články si zaslouží hlubší zamyšlení a kritický pohled, napsala jsem tuhle polemiku.
Už vytčení rozdílu "sadomasochismus" versus "sadismus" a "masochismus" v prvním odstavci je podle mě dost nešťastné. Je vidět, že i autor sám se později do vlastního díla zaplétá, když definuje zlé reálné sadisty oproti hodným pouze sadistickým sadomasochistům. Tady by asi pomohla změna terminologie - je to sice drobet jazykově neobratné, ale vyplatí se naši skupinu označovat spíš jako BDSM pozitivní. Jednak kromě sadomasochistů zahrnete i neprávem opomenuté dominantně-submisivní, provázkomilné a částečně i fetišistické kolegy, hlavně se ale zbavíte přítěže bulvárního šoku, který někdy v běžné společnosti slovo sadomasochismus vyvolává (v tomhle dávám autorovi zapravdu).
Zásadní problém vidím v tom, že článek sice vehementně popírá ostrou hranici mezi normální, vanilkovou většinou a sadomasochisty, zároveň však vytváří hranici jinou, a to mezi sadomasochisty hodnými a sadomasochisty zlými. Tvrdím, že prvně jmenovaná hranice není o nic více umělá než druhá a v obou případech jde o nesmyslnou, neodůvodněnou segregaci.
Nikdy bych si například netroufla tvrdit, že v naší BDSM komunitě nejsou psychicky nemocní lidé. Nemám nejmenší ponětí, co ve svém volném čase provádí 198 z 200 návštěvníků velkých BDSM srazů. Nejspíš spokojeně soužijí se svými partnerkami a partnery, pokud by ale přepadávali stařeny nebo znásilňovali malé chlapce, nikdy bych se to pravděpodobně nedozvěděla! Jistě, BDSM komunita má určitou samočistící schopnost, tato schopnost ale není o nic větší, než u jakéhokoli jiného společenství (vzpomeňme již klasicky chovatele holubů), proto jsem proti její přílišné glorifikaci. A stejně jako BDSM komunita není nic jiného, než pár lidí, kteří se dali dohromady, protože mají společné zájmy, BDSM sex není nic než běžný sex trochu jinak. Oproti oblíbeným separatistickým tezím nepotřebujete k SM sexu žádnou zvláštní kvalifikaci, SM si můžete užít i jako naprostý amatér. Stejně jako při běžném sexu se můžete zranit, můžete dokonce i umřít, nebo třeba chytit venerickou chorobu, ale v naprosté většině případů, pokud nenecháte svůj mozek přede dveřmi ložnice, to bude v pořádku, dobře se pobavíte a budete mít pěkné zážitky.
Také s prohlášením, že zpočátku neškodný sadomasochismus se nemůže přehoupnout do duševní poruchy (přirovnání ke stromu, který roste jen do určité výšky), se dá dost polemizovat. Jasně, BDSM sklony neimplikují šílenství. Zároveň jej ale nevylučují! Kde bere autor jistotu, že sadomasochista se nemůže stát závislým třeba na pravidelném výprasku? Neznáte žádný případ submisiva, který na svém Pánovi nebo Paní visel tak, že si vyžadoval pozornost sebetrýzněním nebo výhružkami sebevraždou? Každý člověk může být psychicky labilní, nebo naopak vyrovnaný, bez ohledu na své sexuální zaměření.
Vytváření hranice mezi dobrým a zlým sadomasochismem je ošemetné. Ale místo, kam hranici položil autor článku, to je opravdové strkání hlavy do písku. Příkladně tvrzení, že sadomasochisté (ve smyslu "všichni hodní členové komunity") jsou schopní normálního sexu. A co ti ostatní? Máme snad opovrhovat člověkem, který k orgasmu nutně potřebuje dámské lodičky? Je správné komunitu rozdělit na normální a nenormální sadomasochisty a druhé skupiny se bohabojně štítit? A jaký postoj pak zaujmout k těm, kdo souloží normálně, ale představují si při tom prznění dvanáctiletých panen a jen tak dosáhnou vyvrcholení? Posílat k psychiatrovi, nebo rovnou na policii? Těžko... Nehrajme si na pštrosy a připusťme, že k BDSM v některých jeho podobách patří i ty "ošklivé" věci: násilí, pláč, krev, spálená kůže. I zprofanované ostnaté obojky, teatrální veřejné produkce a dominy, které za to dostávají zaplaceno. Markýz de Sade... To všechno je "naše" - neříkám, že je to zrovna můj šálek čaje, ale nestydím se za to, že patřím ke skupině lidí, jejíž část právě tohle miluje.
Ostatně soudím :-), že odlišení člověka psychicky zdravého od nemocného nepřísluší amatérům. Když autor článku prohlašuje, že poslední verze DSM (Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, DSM-IV) sadomasochismus nezahrnuje mezi duševní poruchy, má pravdu jenom částečně. Podívejme se nejdřív na DSM definici duševní poruchy obecně a poté na popis parafilií (údaje z článku Jennifer P. Schneider, M.D., Ph.D.):
Psychická porucha je takové individuální chování, které je současně spojeno s klinicky signifikantním pocitem ohrožení, strádání, nebezpečí, tísně, nervozity (anglické distress), s neschopností fungovat v běžném životě, nebo se zvýšeným rizikem smrti, bolesti, úrazu nebo významného omezení osobní svobody. Pokud jde o společností a kulturou schvalovanou reakci na určitou událost, nejedná se o duševní poruchu. Ani odchylné (deviantní) chování (nejen sexuální, ale i politické nebo náboženské), ani konflikt, který existuje primárně mezi jedincem a společností nemohou být považovány za duševní poruchu, pokud takové jednání nezpůsobuje jedinci výše popsané problémy.
Následuje definice parafilií, mezi které patří i BDSM sklony:
Parafilie jsou charakterizovány opakovanými intenzivními sexuálními touhami, chováním nebo fantaziemi, které
- zahrnují objekty, aktivity a situace, považované společností za neobvyklé až deviantní, a to:
- zvířata a jiné objekty mimo člověka
- ponížení nebo utrpení jedince nebo jeho partnera
- nesouhlasící osoby včetně dětí
- přetrvají po dobu delší než šesti měsíců a zároveň
- způsobují klinicky významný stres nebo zhoršení kvality sociálního života
Pro některé jedince jsou neobvyklé sexuální stimuly nutné k dosažení erotického vzrušení a vždy jsou součástí sexuální aktivity, v ostatních případech se objevují jen občas a člověk je i bez nich schopen normálně sexuálně fungovat.
I v případě, že fantazie nejsou realizovány, může být diagnostikována porucha, pokud jedinci způsobují problémy nebo stres.
Těžko tedy lze prohlásit, že sadomasochisté jsou v pořádku, zatímco sadisté a masochisté by se měli léčit. Vždy záleží na konkrétním případě, na tom, jak se se svou orientací člověk vyrovná a zda nezpůsobuje problémy svému okolí nebo sobě. Individuální hledisko je důležité například i v případech forenzní medicíny, kdy je třeba rozhodnout, zda je člověk duševně v pořádku, kvůli trestní zodpovědnosti.
Článkem v žádném případě nechci obhajovat lidi páchající skutečné zlo. Pokud ve svém okolí uvidím osobu, která cíleně ubližuje druhému, aniž by druhý bolest bez problému přijímal, pokusím se zakročit a nezáleží na tom, jestli jde o souseda z paneláku, nebo známého z BDSM srazu. Chci ale zdůraznit, že nic není jen černé nebo bílé a je zbytečné stanovovat jakákoli měřítka nebo hranice, jimiž bychom definitivně rozdělili okolí na dobré a špatné. Není fér balamutit veřejnost chlácholením, že sadomasochisté jsou hodní hoši a děvčata, v jejichž společnosti vám nikdo nemůže ani ukrást peněženku, natož vážněji ublížit. Cíl vidím zjednodušeně v tom, přesvědčit neznalé okolí, že pokud nám nepoleze do ložnic, pomine případné výstřelky v oblékání a přijme vrozené povahové rysy, nemusí (a nemůže) od nás očekávat nic, co by nečekalo od kohokoli jiného.