Menu
Spokojeni?
Ženy měly - a dodnes mají - odjakživa s uspokojováním svých sexuálních a erotických potřeb veliké obtíže.Je totiž evidentní, že muž není schopen klasickým způsobem (pohlavním stykem) ženu ukojit tak, jak by potřebovala, a proto se snažil (tím víc, jak se muži ujímali rozhodující role v řízení společnosti) ženiny přirozené sexuální a erotické potřeby tlumit.
Když muži zjistili, že ani tak na ženy nestačí, zakázali jim sexuální požitek úplně. Pomocí obratné manipulace s vědomím společnosti a vyhlašováním stále přísnějších "morálních" zásad a stále nepřirozenějších norem "patřičného" sexuálního chování se jim to nakonec podařilo.
Sexuální aparát žen se však mužům předělat nepodařilo: dodnes je schopno dosáhnout vyvrcholení během soulože jen asi 25-30 % žen a počet těch, kterým se to daří bez problémů či dokonce vícenásobně lze v procentech nepochybně vyjádřit pouze jednomístným číslem.
Uchovávání lidského rodu je po všech stránkách mnohem namáhavější pro ženu než pro muže a je pro ni spojeno s mnoha nepříjemnostmi: nejen krutými bolestmi při porodu (které by většinu mužů od jakýchkoli pokusů o pohlavní spojení odradily a které by mnozí snad ani nevydrželi), ale i různými tělesnými, zdravotními a psychickými obtížemi po dobu těhotenství.
Moudrá a především spravedlivá příroda - zřejmě ve snaze vynahradit ženě veškerá utrpení spojená s udržováním existence lidského rodu - obdařila ženu schopností dosáhnout mnohem většího (kvalitnějšího) požitku než muž a dokonale ji k tomu vybavila jak psychicky, tak tělesně - anatomicky. To, že v praxi to vypadá obráceně, svědčí o naprosté nepřirozenosti vývoje naší civilizace, která muži právo na sexuální požitek bez námitek přiznává, zatímco ženu donedávna snižovala (a v mnoha oblastech světa dodnes považuje) za pouhý nástroj k plození dětí a ze všech sil jí brání, aby se naplno přirozeně sexuálně rozvinula.
Je proto téměř zločinem naší civilizace ovládané po staletí výhradně muži, že soustavným psychologickým nátlakem ve jménu jakési - v každém případě však pouze domnělé - mužské nadřazenosti znásilnila ve jménu jakési "pseudomorálky" ženinu přirozenost tak, že mnoho žen dodnes pokládá dráždění poštěváčku za cosi nenormálního, nepřirozeného, neslušného nebo dokonce perverzního, a namlouvají si, že jedině správné a normální je dráždění pohyby penisu v pochvě při souloži, pro které zdaleka není tak dobře fysiologicky ani anatomicky disponována a které, jak známo, u značné části žen k patřičnému pohlavnímu uspokojení (orgasmu) nestačí a ani nevede.
Nejúčinnější způsob manipulace s nejintimnějšími orgány ženského těla, vedoucí u naprosté většiny žen ke skutečnému erotickému požitku a následnému pohlavnímu uspokojení, však naproti tomu je sexuální dráždění (manuální, orální) včetně různých automanipulačních technik.
Ženiny pohlavní orgány a prsy, na nichž toto dráždění probíhá, jsou ovšem jen jednou, byť velmi důležitou součástí jejího sexuálního aparátu, ke kterému patří m.j. podvěsek mozkový (hypofýza), který činnost celého ženina sexuálního aparátu řídí.
Jakákoli cílevědomá manipulace prováděná na ženiných pohlavních orgánech, prsech a případných jiných erotogenních (eroticky vnímavých) oblastech = "zónách" jejího těla (které souhrnně říkáme pohlavní dráždění) tedy znamená i manipulaci s celým ženiným sexuálním aparátem a prostřednictvím podvěsku mozkového i prakticky se všemi jejími tělesnými funkcemi, vědomými i nevědomými reakcemi a - což je nesmírně důležité, i s celou oblastí jejích vědomých a nevědomých pocitů, emocí a dalších ženiných psychických pochodů.
Žena je rozhodně více založena emočně (pocitově) - to znamená, že je schopna pohlavní vzrušení lépe vnímat a pak i mnohem silněji prožívat. Navíc to příroda "zařídila" tak, že žena má na rozdíl od muže na těle zvláštní orgán, jehož jedinou funkcí je přijímat a pak dál patřičně transformovat do těla pohlavní vzrušení - poštěváček (lat. klitoris). Každý sebemenší dotek či manipulace na poštěváčku silně působí na ženin sexuální aparát a proto již po krátké době cílevědomého dráždění klitorisu každá žena jeví (pokud se tomu vědomě či podvědomě nebrání) zřetelné známky pohlavního vzrušení. Lze říci, že každou ženu je možno stimulací poštěváčku po určité době přivést ke kvalitnímu orgasmu.
Tento způsob sexuální stimulace je totiž pro značnou část žen nejen nejúčinnější, ale pro mnoho žen i jediný, kterým vůbec dokážou dosáhnout vyvrcholení. A i když to bude mnoha lidem připadat překvapující, jedná se i o způsob nejintimnější; klasický styk totiž dnes dovolí ženy leckomu (zejména, když jim to moc neříká), ale tyto vzrušující hrátky s vlastním tělem jen velice důvěrnému a skutečně milovanému partnerovi!
Až tedy dojde i v pohlavním životě k opravdové emancipaci, budou ženy na mužích velmi často namísto soulože (probíhající dodnes u lidí naprosto stejně jako u pračlověka, opic a dalších primátů) vyžadovat, aby je intenzivně, rafinovaně, dlouho a většinou opakovaně dráždili na poštěváčku.
Zdá se, že na odmítání současného pojetí sexuality je do jisté míry založeno i současné feministické hnutí. Tyto ženy rozhodně odmítají být pouhým předmětem, sloužícím k uspokojení mužů a chtějí být svéprávnou osobností; nejenže odmítají onen primitivní pudový sex vyžadovaný muži, kteří na víc nemají, protože nechápou, že sex není pouze fysiologickou záležitostí, spočívající v tělesném vybití. A nejen ony na rozdíl od představ většiny současných mužů vyznávají - a pak nekompromisně také prosazují - nepochybně správný názor, že jediným pánem svého těla je žena sama; a proto nesnášejí ani pouhé doteky, pokud je nechtějí ony samy, stejně jako různé dvojsmyslné pohledy, vtipy a jakékoli jiné narážky na sex - z onoho "mužského" pohledu, založeného na vlastnictví ženy jako předmětu - ve spojení s jejich ženskostí a uvědomělou osobností…
Mnoho těchto žen je přesvědčeno - ostatně stejně jako je o tom přesvědčen autor této publikace - že každý nežádoucí dotek muže na jejich tělo (byť přes šaty) je nejen urážkou, ale stejným zločinem jako znásilnění - vždyť soulož, pokud ji žena sama chce, je také docela příjemná záležitost, a pro hodně žen dokonce jednou z nejpříjemnějších, jakou znají…
Ovšem i téměř všechny ostatní ženy - ať vědomě či podvědomě - dobře vědí, že sex není pouze věcí funkce pohlavních orgánů, resp. sexuálního aparátu (protože u nich - na rozdíl od mužů - skutečně není), podmiňují ho aspoň určitým emočním souzněním a většina žen ho spojuje s citovou stránkou vztahu.
* * *
Značná část žen však kromě spojení sexu s emocemi vyžaduje romantiku a chce být středem pozornosti mužů - touží, aby se jim partner dvořil a plnil jim veškerá přání. Některé to dokonce vyžadují i bez té romantiky…
Na kratší dobu nebo příležitostně je to jistě příjemné a dokonce žádoucí - ovšem, milé ženy, zamyslete se, imponoval by vám muž, který by kolem vás neustále "poskakoval" a plnil každé vaše přání dřív než byste ho vyslovily - a když, tak na jak dlouho? Jak dlouho by trvalo, než byste ho znechuceně odkoply?
Ale co od toho uzlíčku pudů a komplexů, léčených často u piva a u fotbalu (mnohdy jen v televizi s tím pivem v ruce), vůbec můžete v intimní sféře očekávat, kromě toho, že se na vás občas fysicky (sexuálně) vybije (vystříká) a pak usne?
Autor si vzpomíná, jak kdysi slyšel od svého kolegy, jak jednou přišel po několika letech úporného snažení na stavbě večer domů v době, kdy se jeho žena nerušeně bavila s kamarádkou, která u ní byla na návštěvě, a jako "správný chlap" před ni hodil na stůl klíče od právě dostavěné rodinné vily připravené k nastěhování. Manželka na něho otráveně pohlédla a nevrle řekla: "Neotravuj, nevidíš, že mám návštěvu?"
Je snad vůbec možné pochybovat, že oba tito lidé jsou v intimní sféře každý úplně jinde, a že této ženě přitom asi - byť po létech soužití už asi jen podvědomě - proběhlo hlavou "když už mě neumíš pořádně uspokojit, tak pro mne aspoň stavěj vily - a hlavně neotravuj!", a že možná pocítila neodolatelnou touhu poslat ho, aby šel stavět další - hlavně, aby ji neotravoval, když ji umí jenom normálně "ošukat"?
Příčinou tohoto úpadku erotiky v současných sociálních podmínkách, kdy se žena ve všech směrech stále více vyrovnává muži a hlásí se o svá přirozená práva, je neschopnost muže rozpoznat skutečné erotické zaměření ženy a její erotické přání a skryté tužby. A to, že žena se raději baví s kamarádkou, sleduje televizní seriály nebo štrykuje (protože ji "erotika" v mužském pojetí nic neříká a tudíž ji neuspokojuje) je pouze důsledkem této mužovy neschopnosti.
Žádná žena (snad kromě zarytých fanatických feministek) však nebude tak bláhová, aby se úplně vyhýbala souloži s mužem, kterého má jinak ráda, a s radostí se s ním "normálně" pomiluje, ale samozřejmě chce, aby jí muž taky někdy poskytl maximální rozkoš a úplné vybití tak, jak to potřebuje ona.
Co to ale znamená?
* * *
Sexuální a erotické založení člověka se dodnes skutečně moc nezměnilo; i současná žena tedy má určité - aspoň podvědomé - masochistické sklony a proto občas cítí silnou - opět třeba jen podvědomou - potřebu se muži odevzdat a všemožně mu tuto svou odevzdanost také dokazovat. Tato vlastnost je ženě - jako fysicky slabší bytosti - dána od přírody a nic na tom nezmění ani její rovnoprávnost: i dnes se žena bezesporu cítí mnohem lépe, když má vedle sebe muže, o kterém je přesvědčena, že ji uchrání před všemožnými nástrahami života, zejména před základními existenčními problémy.
Není málo žen, které přitom podvědomě touží odevzdat se muži úplně, stát se bezbrannou hříčkou v jeho rukou a podávat mu důkazy své naprosté odevzdanosti. Čím více je žena ve svém skutečném životě samostatná, tím více si tuto svou přirozenou potřebu závislosti na muži vynahrazuje ve svých intimních, většinou silně eroticky vzrušujících představách.
I dnes tedy žena instinktivně touží být ovládána, ovšem nikoli jen jako pouhý předmět mužských pudů a prostředek či dokonce nástroj k jejich ukojení, ale jako svéprávná lidská osobnost, která má také plné právo na vlastní uspokojení, erotický požitek a chcete-li rozkoš.
Tedy: nechat se od muže ovládat - ano, ale tak, aby z toho měla požitek i ona, a především ona! Ovládaná, resp. podřízená žena proto chce být oddána do mužovy vůle - a do jeho rukou - naprosto nepředstíraně, naplno a do důsledků tak, aby to skutečně cítila, a mohla to vnitřně naplno prožívat a pocitově vychutnávat…
Žena chce mít možnost mluvit do toho, jak bude ovládána (a přitom případně i mučena) a pak je ochotna udělat proto cokoliv, mnohdy zacházet na úplný pokraj možného, protože je v podstatě - a v těchto věcech zejména - mnohem silnější bytostí než muž. Ovšem na druhé straně za to chce být náležitě obdivována, a proto vyžaduje, aby přitom byla (jako ona pradávná rituální oběť) centrem veškerého obdivu svého okolí, zejména mužů (ve dvojici tedy svého partnera), středem jejich pozornosti a úcty - a aby jí to bylo (zejména v těchto chvílích) dáváno naprosto jednoznačně najevo.
Autor má proto dobré důvody domnívat se, že právě těmto emancipovaným ženám bude nejlépe vyhovovat role "otrokyně" v jeho pojetí; proto myslí při sestavě této publikace právě na tyto ženy a rád by svou knihu věnoval právě jim.
--- Předchozí kapitola Následující kapitola ---
Tento text pochází z knihy Rozkoš bez hranic autora Aristo. Autora můžete kontaktovat mailem na adrese Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.